Je zajímavé, kolik různých myšlenek se vžilo do běžného dorozumívání, přičemž jsou v něm neustále složitě a komplikovaně pochopitelné. Často vzbuzují dojem, že člověk prostě něco plácá a přitom ani neví, co to znamená. Problém s pohopením vyvolává například otázka typu: Nechceš žvýkačku?
Když se mě totiž někdo takto zeptá a má pravdu, pak mu prostě musím říct, že s ním souhlasím: Ano, nechci. Pokud však pravdu nemá, pak mu musím prostě říct, že s ním nesouhlasím: Ne, chci.
Dálší promblém spočívá v následujícím. Pokud něco vím, jsem si toho vědomý. Takže pokud něco nevím, vědomý si toho nejsem. Ale dá se vědět, potažmo nevědět nic? Pokud bych věděl nic, musel bych si být právě tohoto nic vědomý. Ale kdybych si byl vědomý ničeho, pak by nemohlo být čehokoli, čeho bych si vědomý být mohl. Tedy bych nemohl cokoli vědět. A opačně, kdybych nic nevěděl, nebylo by ničeho, které bych věděl, takže by bylo něčeho, které bych věděl.
Mnoho lidí si uvědomí svou vlastní existenci a postaví si na tom kariéru filozofa. Ale je zvláštní, že když si někdo uvědomí, že ve skutečnosti neexistuje, je považován za blázna. Ale já při plném vědomí, všech smyslech a bystrém rozumu říkám, že neexistuju, nejsem. Například renomovaný doktor věd.
Nejde totiž přímo o slova a formální vyjádření myšlenek, ale jde o to porozumět tomu, co se nám na první pohled může jevit jako nesmyslné. Například věta: Vím, že nic nevím, dává alespoň dva rozdílné významy a je na nás jestli ji použijeme ve správném kontextu.
Myšlenky ve formě vět totiž nejsou samy o sobě spásonosné. A tak například někdo může tvrdit, že existuje všemoudrý a všemocný Bůh a my ho ve své ukvapenosti můžeme považovat za náboženského snílka nebo fanatika. Přitom jenom nevíme, jak to doopravdy myslí.
Od toho je však naše dorozumívání dorozumíváním. Je to různě dlouho probíhající děj, který se odehrává postupně a člověk by s ním měl mít trpělivost.
